Lidské embryo má tvář člověka

Lidské embryo má tvář člověka

Dne 25. března 2018 si připomínáme 23 let od vydání encykliky papeže Jana Pavla II. Evangelium vitae (O životě, který je nedotknutelné dobro). Svatý otec propůjčil svůj hlas těm, kteří žádný hlas nemají a možná, ani nikdy mít nebudou. Stal se mluvčím nenarozených, slabých, nemocných a starých, všech těch, kteří jsou moc slabí na to, aby bylo slyšet jejich hlas. Je potřeba tento hlas připomenout a podpořit.

Encyklika se zařazuje mezi ostatní dokumenty Svatého stolce, které svým obsahem vysvětlují učení církve v oblasti ochrany lidského života od jeho počátku, to znamená od početí, až po jeho přirozený konec.

Encyklika Humanae vitae papeže Pavla VI., která byla vydaná 25. července 1968, se zabývá manželskou sexualitou jako znamením osobní lásky a obhajuje obraz člověka jako pohlavní bytostí, kde muž a žena jsou stvořeni pro sebe navzájem a jejich manželství není jenom smlouvou, ale podmínkou sexuálního spojení, biblický řečeno oboustranného „poznání“. Muž a žena díky vzájemnému a výlučnému odevzdání, které je vlastní manželství jako společenství osob, se navzájem doplňují a ve spolupráci s Bohem přijímají a vychovávají nový lidský život. Toto vzájemné doplnění v manželském soužití a plození nového života je přerušeno používáním prostředků ochrany před početím. Encyklika zdůrazňuje nejenom, že oboustranné doplnění v pohlavním styku a otevřenost pro početí nového života patří k sobě, ale zároveň se navzájem utvářejí¹. Podržuje oba tyto podstatné aspekty: aspekt spojení a početí. Je projevem vzájemné a pravé lásky a je zaměřena k význačnému povolání člověka k rodičovství². Manželská láska se projevuje jako bezpodmínečné odevzdání, které předpokládá vzájemnou afirmaci, celoživotní věrnost a připravenost k transcendenci tohoto vztahu v otevřenosti pro nový život. Různorodé manipulace se schopností početí mění podmínky a ničí úplnost odevzdání. Manželé, kteří se rozhodují k přirozenému plánování rodičovství, počítají s přirozenými rytmy ženského těla a nekladou překážky vzájemnému odevzdání a jsou v souladu s Boží vůlí³. Encyklika ukazuje na důležité důsledky umělých metod regulace porodnosti:

„jak by se tím otevřela široká a snadná cesta manželské nevěře a všeobecnému úpadku mravnosti. Není třeba mnoho zkušeností, abychom poznali lidskou slabost a abychom si uvědomili, že lidé – zejména mladí, kteří jsou v této věci tak zranitelní – potřebují povzbuzení k věrnosti mravnímu zákonu. Proto se jim nemají dávat snadné prostředky k obcházení jeho zachovávání. Je možné se obávat, že muž, zvyklý na antikoncepční praktiky, časem ztratí úctu k ženě, přestane se starat o její tělesnou a psychickou rovnováhu a skončí tím, že ji bude považovat za pouhý nástroj sobeckého požitku a ne už za družku, které si má vážit a kterou má milovat.

Uvažme též, jaká nebezpečná zbraň by takto byla dána do rukou veřejné autority, lhostejné k mravním požadavkům.

Kdo by mohl vytýkat některé vládě, že k řešení kolektivních problémů aplikuje to, co bylo pro manžely uznáno za dovolené při řešení rodinného problému? Kdo zabrání vládnoucím kruhům, aby podporovaly nebo dokonce ukládaly lidu, kdyby to uznaly za nutné, kontraceptivní metodu, kterou budou považovat za účinnější? Takto by lidé, kteří se chtějí vyhnout potížím individuálním, rodinným nebo sociálním, s nimiž se setkávají při zachovávání Božího zákona, vydali všanc veřejné autoritě nejosobnější a nejintimnější úsek manželského soužití“⁴.

Dnes, více než po 40 letech od napsání těchto slov, při již tak běžném použití antikoncepce a proabortivních prostředků po celém světě, musíme přiznat, že papež Pavel VI. jasně viděl zhoubné následky porušování Božího tvůrčího plánu.

Neočekávaná podpora tohoto názoru přišla od jednoho ze zakladatelů frankfurtské školy sociální filosofie Maxe Horkheimera, který byl dlouhá léta materialistou a ateistou a ke konci svého života otevřeně postuloval v etice pojem Druhého (Jiného), připomínající pojem Boha v judaismu⁵. Byl přesvědčen, že za používání pilulky bude nutné zaplatit pravdivou láskou, a to vnese do společenského života hluboké změny. Celá literatura, která popisuje lásku nenaplněnou anebo tu, která ve své touze po druhém člověku nemůže být naplněná, stane se něčím archaickým a Romeo a Julie se stanou pouze muzeální hrou. V roce 1970 připouštěl, že pilulka bude mít také vliv na rodinu, kde v neposlední řadě je sexuální věrnost velmi důležitá. Horkheimer neviděl možnost záchrany, jeho vize budoucnosti naší civilizace byla spíše pesimistická.

V 3. části encykliky Svatý otec dává pastorační směrnice. Po velice cenných radách pro sebeovládání, výzvě k nositelům veřejné moci, slově vědcům a křesťanským manželům, obrací se na biskupy. Rád bych připomněl papežova slova, které se týkají lékařů a zdravotnického personálu a také kněží:

„Velmi si vážíme lékařů a členů zdravotnického personálu, kterým ve výkonu jejich povolání nade všemi lidskými zájmy leží na srdci vyšší požadavky jejich křesťanského povolání.

Ať tedy i nadále podporují při každé příležitosti řešení vyplývající z víry a ze zdravého rozumu, a snaží se o nich přesvědčovat a přivádět ostatní ve svém prostředí k jejich respektování. Též ať považují za svou profesionální povinnost nabýt všemožných znalostí v této delikátní oblasti, aby mohli dávat manželům, kteří se s nimi radí, moudré rady a zdravé směrnice, které od nich manželé právem očekávají.

Drazí synové, kněží, vy jste svým povoláním rádci a duchovními vůdci jednotlivců i rodin. Obracíme se na vás s důvěrou. Vaším prvním úkolem – zejména těch, kteří vyučují morální teologii – je vykládat bez dvojsmyslnosti nauku Církve o manželství. Vy první ve výkonu svého povolání se snažte být příkladem loajálního vnitřního a vnějšího kladného postoje k Učitelskému úřadu Církve. Kladný postoj, jak víte, je zdravý nejen z uvedených důvodů, ale spíše z důvodů světla Ducha svatého, jímž jsou zvláště obdařeni pastýři církve k objasňování pravdy⁶. Víte též, že je svrchovaně důležité pro klid svědomí a pro jednotu křesťanského lidu, aby se všichni, jak na poli mravouky, tak i na poli věrouky, přidržovali Učitelského úřadu Církve a mluvili tímtéž jazykem. A proto vám celou svou duší opakujeme naléhavou výzvu velikého apoštola Pavla: “Zapřísahám vás, bratři, ve jménu našeho Pána Ježíše Krista: buďte všichni zajedno a ať nejsou mezi vámi roztržky! Stejně usuzujte a stejně smýšlejte”⁷.

V ničem neslevit ze spasitelné nauky Kristovy je vynikající forma lásky k duším. Ale k tomu musí přistupovat trpělivost a dobrota, jejíž příklad ujednání s lidmi dal sám Pán. On, který přišel nesoudit, ale spasit⁸, byl jistě nesmiřitelný ke zlu, ale milosrdný k lidem.

Ať manželé ve svých těžkostech nacházejí vždycky ve slově a v srdci kněze ozvěnu hlasu a lásky Vykupitelovy.

Mluvte s důvěrou, milovaní synové, přesvědčeni o tom, že Duch Boží, který pomáhá Učitelskému úřadu v předkládání nauky, osvědčuje též v nitru srdce věřících a vyzývá je k souhlasu. Učte manžele nutné cestě modlitby, připravujte je, aby často a s vírou přistupovali ke svátostem Eucharistie a pokání, aniž by se kdykoliv dali svou slabostí připravit o odvahu“⁹.

Jak víme, encyklika nebyla v mnoha kruzích, ani v některých křesťanských, dobře přijata. Stala se dokonce „znamením odporu“¹⁰. Církev však přesto nepřestala pokorně a zároveň pevně hlásat celý zákon jak přirozený, tak i zákon plynoucí z evangelia, který s Boží pomocí se určitě dá uskutečnit. Tak posílená dobrá lidská vůle a její úsilí „je pro člověka něčím vznešeným a pro lidskou společnost blahodárným“¹¹. Papež Pavel VI. se stal svou encyklikou obhájcem pravdivé, integrální manželské lásky a jejího plodu – lidského života (humanae vitae).

V roce 1978 ve Velké Británii a v roce 1982 v Německé Spolkové Republice se rodí první děti počaté v laboratoři metodou in vitro (IVF – in vitro fertilizace). Různé metody, dříve nedostupné, umožňují zasahovat do procesu plození a to nejen pro napomáhání, ale i pro řízení a usměrňování. Zároveň vznikají nové mravní otázky vyvolané umělými zásahy do rodícího se života a do procesu plození. Na katedrále v Chartres je nápis: Magnacum reverentia creavit Deus hominem – Bůh stvořil člověka s velikou úctou. Proto Kongregace pro nauku víry dne 22. února 1987 představuje dokument Donum vitae (O respektování rodícího se lidského života a o důstojnosti plození), aby připomněla pravdu o lidském životě jako Božím daru. Instrukce uvádí, že:

„jsou dvě základní hodnoty, spojené s technikami umělého lidského plození: život lidské bytosti, která je povolána k bytí, a jeho původní předávání v manželství. Mravní úsudek o metodách umělého plození musí tedy brát na tyto hodnoty zřetel. Tělesný život, kterým začíná pozemská pouť, v sobě jistě nevyčerpává veškerou hodnotu člověka jako osoby, ani není nejvyšším dobrem, poněvadž člověk je povolán k věčnému životu. Přesto však i pro člověka je určitým způsobem základní hodnotou, protože právě na tělesném životě se zakládají a rozvíjejí všechny ostatní hodnoty lidské osoby. Nedotknutelnost práva na život nevinné lidské bytosti od okamžiku početí až do smrti je symbolem a požadavkem nedotknutelnosti samotné osoby, která dostala od Stvořitele dar života.

Vzhledem k předávání ostatních forem života na světě, předání lidského života se od nich liší svou plodností, která vyplývá z odlišnosti lidské osoby a její dědičnosti. Předávání lidského života je přírodou svěřeno osobnímu a vědomému úkonu a jako takové podléhá nejsvětějším Božím zákonům a to jsou neměnné a neporušitelné zákony, které je třeba uznávat a zachovávat. Z toho důvodu nelze ani užívat prostředky a sledovat metody, které mohou být dovoleny při předávání života rostlin a živočichů.

Technické pokroky dnes umožnily plození bez pohlavního styku, totiž ve zkumavce, splynutím předem odebraných mužských a ženských zárodečných buněk. Je-li však něco technicky možné, není to samo sebou morálně přípustné. Rozumné uvažování o základních hodnotách lidského života a plození je proto nezbytné. Teprve pak lze mravně zhodnotit takovéto technické zákroky, jejichž předmětem je lidská bytost, již od prvních údobí svého vývoje“¹².

U umělého oplodnění – lékařsky řečeno: metody asistované reprodukce – jde o důstojnost předávání života a o život lidské bytostí.

To obvykle předpokládá hormonální stimulaci, která má vest k tzv. hyperovulaci u ženy. Odebere se více vajíček (kolem 10), oplodní se ve formě in vitro fertilizace (IVF) nebo intracytoplazmatické injekce spermiemi (ICSI), které se získávají masturbací a pak se po několik dní pěstují ve zkumavce. A takto, v laboratoři počatý lidský život, je transferovaný do dělohy, kam se obvykle nevstřikují všechna oplodněná vajíčka. Některé zárodky, kterým se obvykle říká nadpočetné, se zničí nebo zmrazí. Některé zárodky se také zničí z různých eugenetických, hospodářských, či psychologických důvodů. Je nutné tedy připomenout:

„od okamžiku, kdy je vajíčko oplodněno, počíná nový život, který není ani životem otce, ani matky, nýbrž životem nového živého člověka, který se vyvíjí sám pro sebe. Nikdo by se nestal člověkem, kdyby jím nebyl už v tomto okamžiku“¹³. Moderní genetická věda to potvrzuje cennými důkazy. Ukázala, že již od prvního okamžiku je stanoven program toho, čím bude tato bytost, totiž člověkem, a tento člověk jako jednotlivec má již jasně určeny své charakteristické rysy. Již od oplodnění začala historie jednoho lidského života, v němž každá z jeho velkolepých schopností vyžaduje čas, aby se mohla uplatnit a začít se projevovat a působit. Toto učení zůstává v platnosti, a kdyby toho bylo zapotřebí, jsou po ruce i důkazy, poskytované posledními biologickými objevy, které uznávají, že v tzv. zygotě, tj. v oplozené vaječné buňce, je již vytvořena biologická totožnost nového lidského jednotlivce (…) Lidský plod již od prvního okamžiku své existence, tzn., jakmile se vytvořila zygota, vyžaduje bezpodmínečný respekt, který morálně náleží lidské bytosti, chápané jako jediný tělesný a duchovní celek. Lidskou bytost dlužno respektovat a jednat s ní jako s osobou již od jejího početí, a proto také od této chvíle musí být uznávána její práva jako osoby, mezi něž patří především nezadatelné právo na život, které platí pro každou nevinnou lidskou bytost. Toto učení poskytuje i základní měřítko pro řešení různých otázek, jež klade na tomto poli rozvoj biologických a lékařských věd. Jelikož s lidským zárodkem se musí jednat jako s osobou, musí být též v mezích možností chráněn ve své celistvosti, musí být léčen a musí se o něj pečovat po lékařské stránce jako o každou jinou lidskou bytost“¹⁴.

Často se stává, že pro větší šanci otěhotnění jsou transferovaná do dělohy dvě až tři embrya. Pro lékaře – asistenta reprodukce, je uhnízdění embrya nebo jejich většího počtu úspěšným zakončením práce, pro těhotnou ženu je to až porod dítěte. V případě umělých oplodnění se to stává jenom v 15% případů a v zemích, kde je povolená preimplantační diagnostika,  kolem 30% případů. Přibližně na 60 tis. oplodnění IVF a ICSI připadá kolem 6.5 tis. porodů a cca 9 tis. dětí (porod dvojčat nebo trojčat)¹⁵.

Kromě velkého a ústředního problému usmrcování lidí v embryonální fázi jejich života instrukce Donum vitae mravně hodnotí heterologické a homologické umělé oplodňování.

„Při heterologickém umělém oplodnění in vitro (FIVET) a vstřiknutí semene dochází k lidskému početí setkáním gamet, přičemž dárcem je jiná osoba, než manželé, spojeni v manželství. Heterologické umělé oplodnění odporuje jednotě manželství, důstojnosti manželů, vlastnímu povolání rodičů a právu dítěte na početí a zrození v manželství a z manželstv퓹⁶.

Jenom manželé mají právo stát se otcem a matkou díky manželskému svazku a to jen jeden skrze druhého. Užívání gamet, tj. pohlavních buněk třetí osoby, aby bylo k dispozici semeno a vajíčko, porušuje vzájemný manželský závazek a je závažným nedostatkem základní vlastností manželství, tj. jednoty. Heterologické umělé oplodnění porušuje i práva dítěte. Tato praktika může dovést k situaci, kdy počaté dítě bude mít tři matky a dva otce. Vytváří to dodatečně velké komplikace v realizaci práva na znalost svého původu a na vlastní identitu.

Homologické umělé oplodňování se týká umělého oplodnění mezi manžely. Instrukce k tomu říká:

„za okolností, kdy se obvykle provádí, má umělé oplodňování za následek ničení lidských zárodků a to je ovšem proti již uvedenému učení o nepřípustnosti umělého potratu. Ale i v případě, že by se postupovalo se všemožnou opatrností, aby se zamezila smrt lidských zárodků, umělé oplodnění přesto stále vede ke vzájemnému oddělování úkolů, určených k lidskému oplodnění a manželským aktem. Vlastní povahu homologického oplodňování je proto nutno brát v úvahu i bez ohledu na jeho spojení s umělým potratem. K homologickému umělému oplodnění totiž dochází mimo těla manželů úkony třetí osoby, jejíž schopnosti a technické činnosti určují úspěch zákroku. Vydává tedy život a totožnost zárodků do moci lékařů a biologů a zavádí technickou vládu nad vznikem a osudem lidské osoby. Taková vláda se sama o sobě příčí důstojnosti a rovnoprávnosti, které mají být stejné u rodičů i u dět퓹⁷.

Dokonalost zplození lidské osoby spočívá v tom, že je „výsledkem a plodem manželského aktu“ a nemůže být toho zbavovaná, patří to k počátku „bytí“. Početí ve zkumavce je výsledkem technické činnosti. Jenom akt manželské lásky je jediným místem důstojného lidského plození.

Nenaplněná touha po dítěti je v mnoha případech velkou bolestí a evokuje utrpení neplodných manželských párů. Psychologicky a existenciálně je to často velmi svízelná situace. Církev ji vysvětluje následujícím způsobem:

„přání mít dítě anebo alespoň ochota dát vznik novému životu je ovšem z morálního hlediska nutným požadavkem zodpovědného lidského plození. Avšak tento dobrý úmysl sám o sobě nestačí ke kladnému mravnímu hodnocení umělého oplodňování mezi manžely. Postup, užívaný při tomto umělém oplodňování, musí být posuzován sám o sobě a nemůže změnit definitivní morální hodnocení ani z hlediska manželského života, ve kterém k němu dochází, ani z hlediska manželských aktů, které mu mohou předcházet anebo po něm následovat“¹⁸.

Skutečnost nás poučuje, že jsou manželé, kteří se rozhodnou pro početí dítěte cestou a způsoby, které církev neschvaluje proto, že neodpovídají plně lidské důstojnosti. Tento přístup rodičů nemůže zastínit hodnotu nového života.

„I když nelze schvalovat způsoby, jimiž se dosahuje lidského početí při umělém oplodňování, přesto má být každé dítě, které takto přichází na svět, přivítáno jako živý dar Boží dobroty a má být také s láskou vychováváno“¹⁹.

Problematika lékařské pomoci vyžaduje mravní zralost od zdravotnického personálu, aby zákrok nenahrazoval manželský akt a jeho plodivou funkci.

„Lékařství, jehož cílem je všestranné dobro člověka, musí respektovat specificky lidské hodnoty. Lékař stojí ve službách lidských osob a lidského plození. Nemůže s nimi ani volně nakládat, ani o nich rozhodovat.

Lékařský zákrok respektuje důstojnost lidských osob tehdy, jestliže chce pomoci manželskému aktu, buď aby usnadnil jeho dovršení nebo aby mu umožnil dosáhnout svého účelu, když byl normálně vykonán.

Někdy se však naopak stává, že lékařský zákrok technicky nahrazuje manželský akt, aby dosáhl plození, které není jeho výsledkem ani plodem. V tomto případě se lékařský zákrok nejeví, jak by měl, ve službách manželského spojení, nýbrž přisvojuje si plodivou funkci a tím odporuje důstojnosti manželů i nenarozeného dítěte a porušuje jejich práva.

Zlidštění lékařské vědy, o které dnes všichni tak naléhavě žádají, vyžaduje respektování lidské důstojnosti po všech stránkách, zejména ve chvíli, kdy manželé předávají život nové osobě. Je proto logické obrátit se na katolické lékaře a badatele s naléhavou výzvou, aby sloužili za příklad, pokud jde o respektování lidského zárodku a důstojnosti plozen퓲⁰.

Instrukce Donum vitae jasně a důrazně ukazuje na lidský život jako dar, který se rodí ze vzájemného odevzdání (daru) manželů a na jeho důstojnost od početí, a proto se zastává života každého dítěte v jeho embryonální fázi. Její odkaz zůstává pořád platný, a to jak z hlediska principů, ze kterých se vychází, tak z hlediska morálních hodnocení, která vyjadřuje²¹. Po 20 letech od jejího vydání byla aktualizovaná novou věroučnou instrukcí Kongregace pro nauku víry ze dne 8. září 2008 Dignitas personae (o některých otázkách bioetiky). Nové biomedicínské technologie, které byly zavedeny, přinášejí nové otázky v oblastech výzkumu na lidských embryích, používání kmenových buněk k terapeutickým účelům a v jiných oblastech experimentální medicíny. Nová instrukce se zabývá mravním hodnocením problémů týkajících se z jedné strany plození: to je úmyslného ničení embryí při fertilizaci in vitro, zmrazování embryí, vaječných buněk, redukci embryí, preimplantační diagnostikou, novými formami intercepce a antigestace. Z druhé strany upozorňuje na mravní hodnotu nových léčebných metod, které vedou k manipulaci s embryi nebo lidskou genetickou výbavou. Jde tady o genovou terapii, lidské klonování, terapeutické využití kmenových buněk, pokusy o vytváření hybridů a využití lidského „biologického materiálu“ získaného nedovoleným způsobem.

Ještě jednou Kongregace pro nauku víry potvrzuje, že všechny zásahy do lidského embrya musí počítat s tím, že mu náleží od samého počátku důstojnost, která přísluší osobě²². Pro mnohé se zdá, že morálka, které učí církev, obsahuje mnoho zákazů: ve skutečnosti však v této nauce se zrcadlí uznání a podpora všech darů Stvořitele člověku jako je život, poznání, svoboda a láska²³. Dar života je v této řadě darů darem základním. Tomuto daru je věnovaná jedna z největších a nejobsáhlejších encyklik papeže Jana Pavla II., kterou nyní připomeneme.

Encyklika Evangelium vitae (o životě, který je nedotknutelné dobro) je pokračováním učení církve o hodnotě lidského života a díky hloubce svého biblického, teologického, antropologického a etického přístupu je zároveň Charta magna tohoto výkladu. Spektrum zájmu encykliky je významně rozsáhlejší než to můžeme pozorovat v Humanae vitae a Donum vitae, ve kterých jde především o záruku důstojného předávání daru života uprostřed manželské lásky. Doba, která uplynula od vzniku těchto prvních prohlášení, přinesla s sebou nejenom nové problémy, na které církev neúnavně odpovídala a dávala mravní směrnice, ale zároveň větší intenzitu těch problémů a jejich podporu v kulturních, filozoficko-právních, zákonodárných a mediálních kruzích.

„Věda a technika poskytují ve svém rozvoji stále nové prostředky a nabízejí tím zároveň nové způsoby, jak útočit na důstojnost člověka. Vytváří se a upevňuje nová kulturní situace, ve které zločiny proti lidskému životu dostávají dosud nevídanou, a je-li to vůbec možné, ještě mnohem horší podobu. Z toho vyplývají nové závažné problémy: neboť i veřejné mínění omlouvá z velké části zločiny proti životu s odůvodněním, že jednotlivec má právo na svobodu. Z toho důvodu nejen že je zaručena beztrestnost těchto zločinů, ale dokonce jsou schvalovány veřejnými autoritami, takže ti, kdo se jich dopouštějí, jednají zcela svobodně, někdy i za pomoci prostředků bezplatné zdravotnické péče.

To vše vede k jednoznačnému závěru, že je třeba hlouběji a jiným způsobem uvažovat o samotném životě a posuzovat vztahy mezi lidmi. Fakt, že zákony mnohých států se zcela odchylují od základních principů svého zákonodárství a nejen že žádným způsobem takové jednání proti životu netrestají, ale dokonce je uznávají za legitimní, je jistým znepokojujícím znamením o závažném úpadku morálky. Co dříve bylo jednomyslně považováno za zločin a bylo odsuzováno společným smyslem pro čest, postupně je míněním společnosti přijímáno. Sama lékařská věda, která je svou podstatou určena k tomu, aby pečovala o lidský život a chránila ho, je stále více ochotna propůjčovat se k těmto činům, namířeným proti lidské osobě, a tím ztrácí svou vlastní tvář, sama si protiřečí a snižuje vážnost těch, kteří ji provozuj퓲⁴.

Všechno to, co odporuje nedotknutelnosti lidského života, a zvláště umělé potraty, experimenty na člověku v jeho první – embryonální – fází života, antikoncepce, antikoncepční mentalita, umělé oplodnění, tzv. eugenetický potrat, legalizovaná infanticida (zabití dítěte), politická rozhodnutí proti porodnosti v souvislostech z tzv. demografickou otázkou a eutanazie, Sv. otec považuje za projevy „kultury smrti“ a „spiknutí proti životu“, proti kterým je třeba postavit „kulturu života“²⁵.

„Stojíme před daleko větší skutečností, která může být označena jako opravdová a vlastní skutečnost hříchu, vyznačující se spojením s kulturou namířenou proti lidské solidaritě, s jakousi počínající “kulturou smrti”. Ta se šíří především díky příznivcům velkých kulturních, ekonomických a politických proudů, kteří zdůrazňují význam společnosti směřující k úspěchu. Když posuzujeme věci tímto způsobem, můžeme mluvit v jistém smyslu o válce mocných proti slabým. Život totiž, který vyžaduje více ohleduplnosti, lásky a péče, je považován za neužitečný nebo chápán jako neúnosná zátěž, a proto je různými způsoby odmítán. Každý, kdo pro svou nemoc nebo postižení, či spíše vůbec svou přítomností na zemi, nějak omezuje štěstí a životní úroveň těch, kteří se mají lépe, je chápán téměř jako nepřítel, proti kterému je třeba se bránit nebo ho zcela odstranit. Vzniká zde jakési “spiknutí proti životu”, které nejenom že narušuje vztahy jednotlivců k jiným lidem a k rodinám a ke společenství, ale pokračuje i dále, dostává celosvětový rozměr a rozbíjí i vazby mezi národy a státy“²⁶.

Problémy, které dříve byly spíše analyzovány z pohledu mravní hodnoty činů jednotlivých osob, z důvodu jejich širokého a hlubokého vlivu na změny ve společenském řádu a dokonce ohrožení samotné podstaty demokracie a lidských práv, ukázaly potřebu jejich řešení v rámci křesťanské sociální etiky a sociálního učení církve. Práce nad encyklikou Evangelium vitae, která byla podepsána v roce 1995, začaly už v roce 1991. Byl to rok stého výročí vydání dokumentu Rerum novarum, první sociální encykliky, která se zabývala dělnickou otázkou. Sv. otec Jan Pavel II. po mimořádném zasedání kardinálů, na jejich naléhavou žádost, aby s veškerou autoritou Petrova nástupce znovu zdůraznil nedotknutelnost lidského života, která je ohrožována z různých stran, napsal dopis každému biskupovi, aby pomohl při vypracování této encykliky²⁷.

„Tak jako před sto lety byli dělníci omezováni ve svých základních právech a církev se jich statečně zastávala a hlásala, že práva dělníka jakožto osoby jsou posvátná, tak i v naší době, když jiná skupina lidí je utiskována ve svém právu na život, církev chápe, že musí se stejnou odvahou propůjčit svůj hlas těm, kteří ho nemaj퓲⁸ (…) Dnes však je toto základní právo na život odpíráno mnoha slabým a bezbranným lidem, zvláště pak dosud nenarozeným dětem“²⁹.

Z  řady příčin, které Sv. otec popisuje, aby ukázal na důvody takovéhoto stavu věci, okomentujeme jenom ty, které se týkají filozofie práva a z ní vyplývající zákonodárné praxe demokratického státu.

V roce 1970 stát New York přijal zákon, který dovoluje potrat bez žádných omezení do 24. týdne těhotenství. Profesor university Fordham, Robert Byrn se stal zákonným obhájcem všech nenarozených dětí ve státě New York do 24. týdne těhotenství. Jeho snahou bylo, aby tento zákon byl uznán jako protiústavní, protože odpíral nenarozeným dětem základní právo na život³⁰. V rámci soudního řízení Byrn ukázal široká svědectví znalců problematiky biologického člověčenství nenarozeného dítěte. Soud státu New York konstatoval:

„neexistuje efektivní protiklad, jestli vůbec nějaký existuje, že pro současné biologické vědy koncepce lidského plodu znamená genetický nezávislý „komplet“ s potenciálem, který se může rozvinout v plnoprávnou lidskou bytost s vlastní autonomií vývoje a charakteru (…) Je lidskou bytosti (…) i bez pohybů je živou bytosti“.

Po tomto tvrzení, které de facto přiznává, že lidský život začíná okamžikem početí, soud, pokračuje větou, která právě ukazuje na filozofické základy pozitivizmu v právu:

„Není pravdou (…), že pořádek legální musí nutně odpovídat pořádku přirozenému (…) Do oblasti zákonodárné patří (…) prohlašovat, co znamená být osobou ve smyslu právním“³¹.

Takto vyslovený názor jasně říká, že fakt, jestli někdo bude mít právo „být osobou“, závisí na politické vůli a na lidech, kteří tvoří zákonodárné těleso. A oni ani nemusejí konfrontovat své závěry s přirozeným nebo biologickým pohledem. Všechny zákony je možné vytvořit z lidské vůle, ve které mají své opodstatnění. Ve svých důsledcích je to tedy vždy vůle silnějšího (knížete, krále, jak tomu bylo dříve anebo jak tomu je dnes, většiny – politické strany).

Když si připomeneme, že nikdo jiný než demokratická většina zvolila v roce 1933 nacistickou stranu v Německu, musíme přinejmenším říci, že nápad odtrhnout legálnost zákonů od jejich mravní legitimity je hodně děsivý. Zvláště, když připustíme možnost manipulace s efektivní většinou pro hlasované zákony, z nichž mají prospěch různé finančně mocné skupiny, které neuznávají konfrontaci s normou, jež je hluboce zakořeněna v lidské rozumné přirozenosti: nečiň druhému co tobě nemilé. Dostáváme se tak do situace, kdy mnoho lidí může být zbaveno svého nepopiratelného práva na život. Stáváme se toho svědky v případě nenarozených dětí, jejichž hlas, nejenom volební, je neslyšitelný.

Originální verze přísahy Hippokrata, která funguje pro dnešek jako norma lékařské etiky, byla také v zemích, kde se provozuje potrat anebo eutanazie,  v 70. letech změněná. Z formy:

„Vystříhám se všeho, co by bylo ke škodě a co by nebylo správné. Nepodám nikomu smrtící prostředek, ani kdyby mne o to kdokoli požádal, a nikomu také nebudu radit (jak zemřít). Žádné ženě nedám prostředek k abortu. (I will neither give a deadly drug to anybody who asked for it, nor will I make a suggestion to this effect. Similarly I will not give to a woman an abortive remedy)“³².

byly citované fragmenty odstraněny.

Oddělení zákonů od morálky, práva od etiky, je samozřejmě cizí křesťanskému způsobu uvažování. Myslitelé, kteří jsou si vědomi, že lidský rozum se potřebuje v každé etapě svého působení očišťovat³³, zastávají tvrzení, že pořádek přirozený a pořádek mravní jsou paralelní³⁴. Zdá se, že po éře oddělování práva od etiky, dnes narůstá vědomí, že tyto dvě oblasti patří k sobě. Diskuse o základních lidských právech, které se nehlasují³⁵, ale uznávají a přijímají, jsou toho důkazem, pořád přece jenom velice slabým, což bohužel je vidět po neuspokojivé kvalitě etického vzdělaní absolventů práva.

„Je proto velmi naléhavé, v zájmu dalšího zdravého rozvoje společnosti a demokracie, znovu objevit původní a základní morální lidské hodnoty, které vyrůstají z pravdy o člověku a vyjadřují a chrání důstojnost člověka. Jsou to hodnoty, které žádný člověk, žádná většina ani žádný stát nemůže stanovit, ale ani změnit nebo zničit, musí je pouze uznat, chránit a rozvíjet“³⁶.

Ve společnostech, kde právní systém svou legitimitu nachází jenom ve většině a svou koncepci svobody, bez hlubších společných souvislostí, omezuje do individuálního prvku a kreslí vizi svobody absolutní, přichází na to, že je ničena samotná svoboda³⁷.

„Jak je možné uvažovat ještě o důstojnosti každého jednotlivce, když osoba slabší a nevinnější může být zabita? Ve jménu jaké spravedlnosti se mezi lidmi činí takový rozdíl, že důstojnost jedněch je tak veliká, že je obhajována, zatímco druzí jsou naopak této důstojnosti zbavováni?“³⁸ Je-li tomu tak, pak již byly uvedeny do pohybu síly, které vedou k rozpadu lidského soužití a zároveň k nezbytnému zániku státu jako instituce.

Vyhlásit právo na potrat, infanticidu (zabíjení dětí) a eutanazii, uznat je zákonem, to znamená dát lidské svobodě zvrácený a ničemný význam: totiž absolutní moc nad druhými a proti druhým. A to je smrt opravdové svobody“³⁹.

Nejvýrazněji je to vidět v argumentaci, která se nabízí těhotným matkám, když ve jménu individuálně chápané svobody, jako maximalizace autonomie jednotlivce, ustanovuje se tzv. „právo“ na přijetí života svého dítěte do oblastí vlastního života a na jeho odmítnutí⁴⁰. Zdá se, že zákonodárci, kteří ztotožňují „svobodu“ k potratu s tímto „právem k přijetí života“, nechtějí vidět, že to tzv. „právo“ popírá nenarozenému dítěti reálné právo na  život a s ním spojené právo na svobodu. Žena, která nosí pod svým srdcem dítě je asi nejlepším příkladem toho, jak silně se prolínají v lidské realitě lidské životy a lidská svoboda, jak jsou na sobě závislé a jak podstatně se navzájem umožňují. Obraz těhotné matky by měl pomoci teoretikům práva, kteří nerozumí společenskému rozměru svobody pochopit, že člověk je takovou bytostí, která už od svého počátku vyžaduje místo pro přijetí své důstojnosti a uznání svého práva na život. Tomu rozumí každá matka, která nosí dítě nejenom pod, ale i ve svém srdci.

V tom srdci se dnes odehrává velký boj, na jehož konci často vrcholí drama matky a dítěte, kterému není dána šance se narodit, a tím ve jménu svobody je zničena nejenom svoboda sama, ale i lidský život u jeho počátku. Pokud se potrat představuje jako právo ke svobodě, klade se svoboda jednoho člověka nad právo k životu druhého člověka. Kde se ve jménu nauky a svobody vědeckého výzkumu vyžaduje právo na experimentování s nenarozenými dětmi, tam se popírá lidská důstojnost a šlape se po právech člověka⁴¹. Při tak jednostranné koncepci svobody se stává ona v těchto případech její atrapou a novým mýtem, který se předává lidem k věření bez jakéhokoliv rozumného opodstatnění⁴².

Když takovéto chápaní svobody, které vede k objektivnímu zlu, je představované jako základní právo ženy, drama se stává ještě větší, což znamená, že jsme se dostali do situace velmi těžkého a smrtelného nebezpečí: totiž směšování dobra a zla⁴³.

„Když svědomí, vnitřní světlo duše (srov. Mt 6, 22 – 23), říká, že “dobro je zlo a zlo je dobro” (Iz 5,20), znamená to, že jsme již došli na nebezpečné scestí a do nejtemnější morální slepoty“⁴⁴.

Nemalý podíl na status quo mají hromadné sdělovací prostředky. Jako současné „kazatelny“ představují praxi potratu a eutanazie, jako oprávněné projevy svobody, které je potřeba chránit, tak jak se chrání autentická práva člověka. V tomto kontextu je potřeba připomínat slova Matky Terezy:

„jsem přesvědčená, že dnes největším ohrožením pro mír je potrat, protože je to bezprostřední válka, je to zavraždění, je to vražda provedená rukama matky“⁴⁵.

V současné době být jenom proti potratu nestačí – to je málo. Je nutná velká práce. Jan Pavel II. vyzýval již před 15 lety ke všeobecnému probuzení svědomí a společného morálního úsilí, které by byly schopny uvést ve skutek mocnou kampaň na ochranu života. Novou kulturu života musíme vytvářet my všichni společnými silami⁴⁶.

Jedním ze způsobů jak křesťanské společenství může obracet kulturu a činit z ní kulturu života je zapojení se do organizování Dne života, který každoročně 25. března o slavnosti Zvěstování Páně připomíná celému světu hodnotu a důstojnost lidského života. Je zapotřebí hlásat a žít podle základních principů kultury života, ke kterým patří uznání:

– nezcizitelné důstojnosti každého člověka, bez ohledu na jeho věk, stav anebo rasu,

– že s nikým z lidí nemůže být zacházeno, jako s prostředkem k nějakému cíli, když sám člověk má být cílem a dobrem, ke kterému směřuje každé jednání,

– že záměrné usmrcení nevinné lidské bytosti, bez ohledu na okolnosti, nemůže být mravně ospravedlněné.

Ať slova Ježíše Krista nám jsou posilou: „kdo přijme jedno takové dítě kvůli mně, mne přijímá“ (Mt 18,5); „Amen, pravím vám: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40).

ThLic. Mgr. Jaroslaw Furtan

České Meziříčí