DOSPĚLOST VÍRY – ASPEKTY PSYCHOLOGICKÉ

Každý křesťan je povolán, aby byl svědkem největší pravdy, že Bůh je láska (1 J 4, 8), že Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Je povolán, aby středem jeho života se staly pravdy zjevené i uskutečňované Ježíšem Kristem. To znamená: je pozván, aby žil jako Ježíš, toužil po tom, po čem toužil Ježíš. Jádro křesťanského povolání (jeho cíl) jsou slova apoštola Pavla z Listu Galatským (2,20): nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.

Víra, kde se setkáváme s hlasem povolání, není statická, ale je to dialog člověka s Bohem, který se uskutečňuje celý život, proměňuje celou osobnost člověka podle vzoru Ježíše Krista.

Na začátku je Boží pozvání, které je milostí. Ze strany člověka je odpověď, aktivita, jež má dva stupně:

A/ ocenění hodnot, které Ježíš ukazuje; Tato aktivita bude povzbuzovat reakce emocionální např.: radost, spokojenost, nadšení nebo odpor, nechuť, antipatie, odstup,

B/ rozhodování – člověk volí hodnoty, ideály a chce jednat podle nich

Výsledkem je integrace existujících struktur osobnosti s ideály života v Kristu.

O dospělosti víry můžeme hovořit tehdy, když u člověka vidíme tento proces integrace Kristových hodnot. Chceme se dotknout jeho čtyř aspektů:

– motivace,

– obrazu Boha,

– rozlišování věcí zásadních a méně podstatných

– a řešení náboženských konfliktů.

1. MOTIVACE

„Tady a teď“ je důležitá otázka, která ukazuje, na jaké místo v žebříčku hodnot klade člověk Kristovy zásady a do jaké míry se stávají jeho motivací.

Základní funkcí motivace je aktivizace a nasměrování činnosti osobnosti.

Lidská motivace má složitou povahu. Obvykle se spojují a navzájem pronikají impulzivní elementy povahy biologické, psychické i sociologické. Je nemožné rozpoznat všechny motivy, které mají vliv na rozhodování a volbu člověka.

Existuje možnost, která dovoluje i přes vzájemné spojování a pronikání motivů, utvářet vyšší motivy, které máme ve vědomí, jež působí autonomně, nezávisle na ostatních motivech – a mohou plnit dominantní úlohu v motivaci. Dospělá zbožnost v první řadě spoléhá na to, že náboženské motivy mají povahu autonomní a ne instrumentální.

Zbožnost může být spojena s mnoha psychickými potřebami (např.: pocit bezpečí, sounáležitost se skupinou, sekty) a může plnit ještě i jiné funkce. Jestliže uspokojuje jen vlastní osobu, je zbožností instrumentální, vztah k Bohu je interpretován jen z hlediska vlastních potřeb, pudů atp.

Například:

Slouží k osvobození od odpovědnosti, přináší potěšení ve chvílích, kdy se člověk hroutí beznadějí, může zachraňovat před frustrací, rozvíjet snění.

Taková zbožnost je vedena motivy, které slouží jen cílům osobním a ne Božím. V okamžiku, kdy se motivace zbožnosti stává funkční, autonomní, náboženské hodnoty jsou cílem hledání pro ně samé a jsou schopné aktivizovat všechnu energii člověka a plně ji angažovat. Taková zbožnost je schopna proměnit celý život člověka. (Chlewiński)

Jedním z činitelů motivujících lidskou aktivitu jsou psychické potřeby (vrozené tendence), jež jsou dány přirozeností člověka nebo vznikají z nějakého nedostatku. Hledají své uspokojení. Ale protože jsou jen tendencemi, člověk není determinován je uspokojovat. Potřeby mohou být ve vědomí nebo fungovat na úrovni podvědomí. Jedna potřeba může být nad druhou (může být silnější). Nejednou se určité podvědomé potřeby mohou vyjadřovat skrze konkrétní postoje.

Současná psychologie říká, že člověk má čtrnáct psychických potřeb, s kterými se rodí:

1/ agrese, 2/ sexuální, 3/ lásky, opory, 4/ strach z fyzické bolesti, 5/ exhibicionismus,

6/ ponižování se, 7/ strach z psychické bolesti, 8/ obrana před nadhraničními podněty – frustrace, 9/ osobních vztahů, 10/poznávání, 11/ dominance, 12/úspěchu, 13/ pečovat o druhé, 14/ pořádku.

Uvedené potřeby mohou fungovat na úrovni podvědomí a modifikovat postoje, chování osob, které na úrovni vědomé deklarují křesťanské hodnoty.

Může to být například: někdo pracuje s mladými lidmi a hlavní motivací práce je podvědomé utíkání ze samoty, nebo chce, aby ho ostatní lidé obdivovali. Myslí si a věří, že se obětuje pro druhé, ale zatím je ještě na cestě hledání sebe samého. Pracuje pro druhé lidi, ale ne, aby svědčil o Kristu, ale pro uspokojení svých podvědomých potřeb.

Jiný se pak cele obětuje vědomému vytváření společenství, ale podvědomě využívá lidi, aby je k sobě připoutal a cítil se méně osamělým. Tak vznikají zavřená společenství, která více připomínají rekreační kluby než církevní společenství.

Tento rozpor mezi vyjadřovanými potřebami a postoji a hodnotami evangelia má svůj základ v podvědomí.

Když má člověk kontakt sám se sebou, se svými potřebami, postoji a hodnotami, které chce realizovat, může svobodným způsobem i ve vědomí vybírat to, co je pro něho cennější. Může transcendovat (překročit) sám sebe, své některé potřeby a postoje (starého člověka) a volit postoje, které budou více vyjadřovat hodnoty křesťanské. Člověk roste už ne ke svému obrazu, ale k obrazu Ježíše Krista.

2. OBRAZ BOHA

Druhý aspekt dospělosti víry je koncepce (obraz) Boha. Člověk má nějakou představu, obraz Boha. Tento obraz, představa, má povahu jen analogickou, neadekvátní.

V procesu vytváření (formování) obrazu Boha je důležitým faktorem (činitelem) obraz rodičů. Existují tendence přenést na Boha všechny znaky, které dítě vidí u rodičů. V případě zlého kontaktu rodičů s dětmi vznikají negativní spojení, která jsou příčinou patologické a emocionální deformace obrazu, představy Boha. V dospělém životě tato charakteristika může být ještě silnější.

Dospělý obraz Boha závisí nejen na obrazu rodičů, ale také na náboženských znalostech.

Falešná představa Boha vyžaduje změnu, korekci, protože správný obraz Boha je velkým znamením autentického dospělého života víry a má také terapeutický význam pro osobnost člověka.

Důležité je neztotožňovat své představy Boha s Bohem skutečným, transcendentním.

3. ROZLIŠOVÁNÍ VĚCÍ ZÁSADNÍCH A MÉNĚ PODSTATNÝCH

Třetí aspekt je umění rozlišovat to, co je v náboženství zásadní a co má postavení méně důležité.

Náboženství je skutečnost, která má hodně aspektů. Jsou to ty, které jsou zásadní, ale také ty, které jsou běžné.

Náboženství má skutečnost empirickou (lidskou) a mimo empirickou. Je to vrstva doktrinálně-intelektuální, mravní pravidla, rituály, instituce s autoritou vlády, obyčeje.

Jestliže se někdo drží jen rituálů, tradice a celou svou zbožnost soustředí jen na tyto směry, které považuje za zásadní nebo všechny elementy své víry považuje za stejně důležité, chybí mu umění rozlišování.

Umění rozlišování se týká také pravd víry a mravních povinností. Jsou křesťanské pravdy víry zásadní a také i méně důležité.

4. ŘEŠENÍ NÁBOŽENSKÝCH KRIZÍ

Čtvrtý aspekt je umění řešit náboženské krize.

Asi každý člověk ví, co to jsou náboženské pochybnosti, vnitřní konflikty – mnoho lidí prožívá krizi víry.

Nepříjemný stav, týkající se poznání a emoce spojeny s náboženskými problémy, to je náboženská krize.

Dnes je to nejčastěji:

-krize obrazu Boha (falešná představa Boha),

-krize týkající se etiky (proč je utrpení, zlo, křižácké války?),

-krize týkající se mravních pravidel (rozvody, sexualita),

-krize sociologická, týkající se lidí, kteří změnili prostředí na nevěřící nebo lhostejné, nepřátelské,

-krize náboženské praxe, která je obtížná – člověk ztratí pocit smyslu.

Aby měl člověk dospělou víru, musí také umět prožívat krize, které jsou nutné, aby rozbouraly staré struktury myšlenek o transcendentním světě. Bez toho by člověk nebyl schopen překročit své mentální návyky.

TAK SE OSVĚDČUJE ZRALÁ VÍRA!!!!

AMDG

RubrikaBlog