Jak se nestát otrokem minulosti aneb odpouštím, odpouštíš, odpouštíme
Každý z nás se už se jistě osobně setkal s ublížením, křivdou nebo nespravedlností. Reagujeme na to po svém – někdo pláče, jiný se stáhne do sebe, další dává hlasitě najevo svůj nesouhlas nebo se dokonce hádá, aby dosáhl alespoň letmého zadostiučinění. Tak se vypláčeme, vytrucujeme, vykřičíme… Jsou i takoví, kteří si zakážou jakékoli emoce a zcela v duchu hesla – co tě nezabije, to tě posílí, kráčí se vztyčenou hlavou dál, hrajíce komedii sami před sebou.
Nakonec nejhorší bolest pomalu odezní. Někdo se dokáže nad celou situací povznést, velkoryse mávnout rukou a zapomenout na to. Jenže co když se s ublížením vyrovnáváme hůř, nebo co když bylo tak veliké, že prostě nelze jen tak bez mrknutí oka prohlásit: nic se nestalo?
Naše bolavé nitro se naoko zahojí, možná už se dokonce můžeme dívat na původce našeho utrpení docela přívětivě, ale někde hluboko uvnitř to stále doutná. Nedokážeme vyslovit jméno dotyčného člověka bez přídechu hořkosti. Nechceme o problému přemýšlet, protože se bojíme konfrontace. Stačí, aby někdo na prodělanou bolest či křivdu jen letmo či nechtěně upozornil a rány minulosti se znovu otevřou.
Strach, vztek, nebo dokonce nenávist a touha po pomstě – to je jen zlomek toho, co leží v duši člověka, který se setkal s ublížením. Potlačované pocity se ale nedají stále jen tak zametat pod koberec. Často se neuzdravené křivdy mění ve zdroj ubližování druhým. Ať už totiž člověk chce nebo ne, předává to, co sám zakusil dále. Potřebuje se utrpení zbavit a tak ho přesouvá dál. Ono se k němu pak ale vždy navrací…
Formulka k vysvobození z tohoto začarovaného kruhu zní na první pohled prostě: ODPUŠTĚNÍ. Bývá ale velice těžké přejít od slova k činu. Ne každý to dovede opravdu upřímně. Nestačí jen pateticky prohlásit – odpouštím ti. Je důležité, aby to samé říkalo i naše srdce. Jak tedy docílit toho, aby se z odpuštění nestalo prázdné gesto?
Chytré knihy nám dávají několik rad:
V první řadě je důležité, abychom si bolest připustili, nijak ji nepotlačovali a neomlouvali. Rozhodně nám neuškodí, když dáme průchod emocím – ale samozřejmě zdravým a přiměřeným způsobem. Hádky nebo agrese nepomůžou.
Na přiměřené sebelítosti také není nic špatného. Je vhodné, když si najdeme nějakého důvěrníka, kterému se můžeme se svým trápením svěřit. A pokud se nám zdá, že nablízku nikdo vhodný není, pamatujme, že Bůh si na nás udělá čas vždycky.
Velmi důležitým, avšak už ne tak milým úkolem je podívat se na křivdu s odstupem. V běžném životě máme tendenci vnímat věci kolem nás jedním úhlem pohledu – tím naším. Zde bychom si měli připustit, že existují i jiná hlediska.
Ruku v ruce s tím jde pokus o pochopení viníka. To je krok, kterému se mnozí z nás vzpírají. Pokud v nás i nadále převládá zloba, je dobré se vrátit na začátek, znovu pojmenovat své pocity a vytrvale prosit Boha o dar síly a milosti. Je možné, že viník nejednal vědomě zle, mohou ho ovlivňovat špatné zkušenosti, nebo to prostě (což je smutné) jinak neumí. I Ježíš na kříži se přece modlil: „ Otče, odpust jim, neboť nevědí, co činí.”
Pokud jsme se dokázali vcítit do duše provinilce, máme už z velké části vyhráno. Nyní zbývá rozhodnutí neškodit, nepřát mu zlo, ani se nepokoušet o odplatu. Pokusit se brát ho jako člověka, který přirozeně chybuje, modlit se za něj a přát mu do budoucna jen to dobré. Pokud se nám již dotyčný navíc omluvil, bylo by od nás kruté mu jeho snahu znesnadňovat. A pakliže neudělal žádný pokus o nápravu, a my máme pocit, že je pod naši úroveň podnikat smírné kroky, vzpomeňme, co se píše v evangeliu svatého Lukáše:
„Odpouštějte a bude vám odpuštěno.”
Nikdo po nás nechce, abychom na prodělané příkoří zapomněli (to koneckonců někdy ani nejde), ale jakmile odpustíme, zjistíme, že našemu nitru se velice ulevilo. Odpuštění tudíž není pouze aktem milosti k druhému člověku, ale zároveň pomáhá i nám samotným. Jakkoli se může jevit bolestivé a nesnadné, výsledek naplní naše srdce smířením a svobodou.
Nu, a dost už bylo teorie, je čas přejít na praxi, nemyslíte?
Přeji vám krásný čas plný míru, radosti Božího požehnání!
Zdroje:
- A. Grün, Škola odpuštění
- K Lachmanová, Vězení s klíčem uvnitř