Nemoc a utrpení vždy patřily k nejvážnějším problémům, které podrobují lidský život zkoušce. V nemoci člověk zakouší vlastní bezmocnost, vlastní meze a svou ohroženost. Každá nemoc může dát zahlédnout smrt.

Nemoc může vést k úzkosti, k uzavření se do sebe, někdy dokonce k zoufalství nebo vzpouře proti Bohu. Může však také napomáhat člověku k větší zralosti, pomoci mu rozlišit v jeho životě, co není podstatné, aby se zaměřil na to, co je důležité. Velmi často nemoc vyvolává hledání Boha a návrat k němu.

Ani Ježíš se ve svém životě utrpení nechtěl vyhnout. Pro nemocné a trpící okolo sebe měl soucit, mnohé uzdravil. Neměl pouze moc uzdravovat, ale i odpouštět hříchy: přišel uzdravit úplně celého člověka, duši i tělo; je lékařem, jakého nemocní potřebují. On sám na kříži vzal na sebe celou tíhu zla a „sňal hříchy světa“ (Jan 1,29); nemoc je pouze jeho důsledkem. Svým utrpením a svou smrtí na kříži dal bolesti nový smysl. S ním se může utrpení stát pro člověka cestou očisty, cestou zrání a cestou růstu.

Ve svém jednání nám Ježíš dává příklad, jak se k utrpení, které samo o sobě je nesmyslné, postavit. Nepřišel utrpení zrušit, ale vstoupil do něj a snášel jej s láskou. Proto může křesťan prožívat ve svém utrpení Ježíšovu blízkost a následovat jej i tam. Svátost pomazání nemocných dodává člověku útěchu, pokoj a odvahu. Duch svatý obnovuje důvěru a víru v Boha. Nemocný dostává sílu a dar spojit se mnohem důvěrněji s Kristovým utrpením: je jistým způsobem posvěcen, aby přinášel plody připodobněním k výkupnému utrpení Ježíše. Utrpení, následek dědičného hříchu, dostává nový smysl: stává se účastí na Ježíšově spasitelném díle. Nemocný přispívá tak k posvěcení církve a k dobru všech lidí.